Pokud Miloš Zeman přečká ve zdraví zbytek svého prezidentského mandátu, čekají nás další přímé prezidentské volby na začátku roku 2023, pravděpodobně v lednu. Stejně jako v minulých dvou volbách se postupně začínají rojit typičtí „středoví“ a „nepolitičtí“ uchazeči o úřad prezidenta. Mají šanci, nebo je převálcuje nějaká jasně vyprofilovaná politická figura?
Pro začátek malé shrnutí. Od vzniku České republiky jsme zatím měli tři prezidenty. Václav Havel a Václav Klaus byli zvoleni parlamentem, Miloš Zeman uspěl ve dvou přímých volbách. V roce 2013 porazil ve druhém kole Karla Schwarzenberga s výsledkem 54,80 procent, v roce 2018 pak Jiřího Drahoše ziskem 51,36 procent.
S přímou volbou tedy zatím nemáme v Česku příliš zkušeností, kromě toho, že řada jejích někdejších fanatických (a leckdy dost naivních) zastánců je z ní dnes zklamána, protože nevygenerovala kandidáta, ve kterého doufali. Jak tedy vše může dopadnout ve volbách v roce 2023?
Dojmy z médií a Twitteru
Zjevně se při odhadech výsledku nelze příliš spoléhat na dojmy, které člověk získá sledováním komentářů většiny médií či například českého Twitteru. Při důvěřování těmto zdrojům by si například nikdo nevsadil na druhé vítězství Miloše Zemana. Zeman tam byl drtivě a masově kritizován, přesto v roce 2018 získal v prvním i druhém kole ještě více hlasů než pět let předtím. Z centra Prahy či Brna se často odhadování názorů ve zbytku Česka moc nedaří.
Více než zmíněné zdroje nám napoví pohled na tvrdá data, byť ze zatím velmi krátké časové řady. Ta nám sdělují, že daleko větší šanci mají jasně politicky vyhraněné osobnosti. Charismatičtí politikové se silným životním příběhem, kteří se v životopisu mohou pochlubit vysokou exekutivní funkcí. Velmi viditelní a výrazní lidé typu zoon politikon oplývající početným zástupem fanoušků stejně jako zavilých odpůrců.
Nepolitičtí odborníci
Občas se zdá, že Češi mají zálibu v takzvaných nezávislých, nestranických, nepolitických odbornících. Přesto tito kandidáti, tedy – jak by řekl Václav Klaus starší – „králíci vytažení z klobouku“, zatím odcházeli z prezidentské volby poraženi.
Je to ostatně v nejlepší tradici českého demokratického prezidentství: i Masaryk a Beneš byli jasně vyprofilovaní politici s čitelnými politickými názory. Stejně tak Václav Havel (ten samozřejmě nebyl do roku 1989 aktivním politikem, přesto jeho politicko-společenské názory zaznívaly už od 60.let). A nepochybně i Václav Klaus.
Nikdy jsme zatím na rozdíl od Slovenska neměli prezidenta typu „nepolitický odborník“ nebo „záchranář zvenčí“ (naše krize systému také nikdy nedosáhla rozměrů té slovenské). Předvolební průzkumy někdy vypadaly v posledních dvojích volbách jinak, ale nakonec vždy převládl výše zmíněný princip, který se ostatně uplatňoval i v předchozích volbách nepřímých.
Kategorie šedá myš
Ještě koncem roku 2012 tak v průzkumech poměrně drtivě vedl Jan Fischer, bývalý ředitel Českého statistického úřadu a v letech 2009-10 předseda úřednické vlády, který určitě spadá spíše do kategorie šedá myš než jasně vyhraněný politik. Jeho náskok se pak rychle rozplynul jako pára nad hrncem a Fischer nepostoupil ani do druhého kola. Tento neslaný nemastný kandidát musel ustoupit politicky zřetelněji vyprofilovaným osobnostem v podobě Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga.
V roce 2018 se takových neslaných nemastných nepolitických kandidátů vyrojila hned celá řádka. Vyprofilované politické osobnosti stály tehdy ve startovních boxech prakticky jenom dvě: obhajující prezident Miloš Zeman a bývalý pravicový premiér Mirek Topolánek. Tomu se ale nepovedlo zopakovat Schwarzenbergův finiš z roku 2013, byť jejich preference se ze začátku vyvíjely podobně. Topolánkovo jméno bylo ale u řady voličů příliš zatíženo vzpomínkami na jeho vládu v letech 2006-9. Někteří neskousli Topolánkovy skutečné nebo údajné skandály, jiní tehdejší pravicové reformy, další zase expremiérův občasný agresivní styl. Tohoto kandidáta tak nakonec zřejmě volili skutečně jen ti nejpravověrnější pravičáci, kteří ostatně ve startovním poli ani neměli moc jiných alternativ. I tak získal Mirek Topolánek více hlasů než v roce 2013 Přemysl Sobotka, bývalý předseda Senátu za ODS, který dosáhl na pouhá 2,46 procenta hlasů.
Dirigentem bez hůlky
Při absenci dalších silných politických osobností a zjevné vůli značné části společnosti vyexpedovat z Hradu Miloše Zemana tak dostala ve druhém kole šanci i jedna z nepolitických „šedých myší“, konkrétně bývalý předseda Akademie věd České republiky Jiří Drahoš. Jistě úctyhodný a velmi vzdělaný pán, působící i dojmem slušného a čestného člověka (na rozdíl od Jana Fischera dokonce ani nikdy nevstoupil do KSČ). Jenže mu chyběla jakákoliv reálná politická zkušenost. Něco jako kdybyste se chtěli stát šéfdirigentem České filharmonie, aniž byste kdy předtím drželi dirigentskou hůlku v ruce.
Řada Drahošových podporovatelů volila spíše proti Zemanovi než pro něj. Navíc nějaký výrazný či překvapivý politický názor aby u něj člověk pohledal, obzvláště takový, který by odporoval euromainstreamu. A s tím se přímá volba vyhrává jen těžko. Takže Jiří Drahoš nakonec navzdory všem Zemanovým extempore z prvního prezidentského období prohrál, byť poměrně těsně o cca 150 tisíc hlasů.
Z výše řečeného je zjevné, že větší šanci zvítězit bude mít v lednu 2023 silná a zkušená politická osobnost se zajímavým příběhem a jasně vyprofilovanými a třeba i kontroverzními názory, které se nebojí říkat pěkně nahlas.
Příště se podíváme na to, jestli někoho takového má ve svých řadách česká pravice a kdo z jejích řad by mohl mít největší šanci.
